Založení Sokola

Okolnosti vzniku Sokola jsou spjaty s uvolněním poměrů v Rakousko-Uhersku, které následovalo po odvolání národem nenáviděného ministra Bacha. Byly zakládány různé kulturní vlastenecké spolky (jako Umělecká beseda, Hlahol či Svatobor), ale nová doba si žádala kromě oživení národní kultury i fyzickou zdatnost každého jedince, proto se tehdy velmi dařilo různým tělocvičným ústavům. Mezi ně patřil také český ústav Malypetrův, který později sehrál důležitou roli při založení Sokola. Jedním ze cvičenců a později cvičitelů tu byl Miroslav Tyrš.

Právě v této době oslovil Tyrš české cvičence Schmidtova ústavu a získal je pro založení českého tělocvičného spolku. Spolu s Juliem Grégrem připravili znění stanov nově vzniklé Jednoty pražské a předložili je na c. k. místodržitelství v prosinci 1861.

Stanovy byly schváleny, a tak byla do Malypetrova ústavu v Panské ulici svolána na 16. února 1862 (což je datum založení Sokola) ustavující valná hromada. Dostavilo se na ni 75 členů. Starostou byl zvolen Jindřich Fügner, místostarostou (později náčelníkem) Miroslav Tyrš, členy výboru se stali Rudolf Thurn-Taxis, Rudolf Skuherský, Emmanuel Tonner, Karel Steffek, František Písařovic, MUDr. Eduard Grégr, JUDr. Julius Grégr, Jan Kryšpín, Ferdinand Fingerhut (Náprstek), a JUDr. Tomáš Černý. Dalšími osobnostmi, které sympatizovaly s novým spolkem, byli J. E. Purkyně, Jan Neruda, Josef Mánes, J. Barák a další.

Hlavním heslem, které razil Tyrš, bylo „Tužme se!“, Barák navrhl pozdrav „Nazdar!“, Fügner tykání a oslovování „bratře“, Mánes namaloval první prapor a skicu prvních krojů (upravených později Ženíškem). Název Sokol se poprvé uvádí ve stanovách z listopadu 1864 (dříve nebyl uveden, aby neprovokoval úřady, neboť byl převzat z názvu černohorských revolucionářů).

Rakousko-uherské úřady před válkou činnost Sokola neomezovaly. Všechny veřejné akce a výlety musely sice jednoty předem hlásit u příslušných okresních hejtmanství, ale tak činily všechny spolky, včetně německých. Po vypuknutí války narukovalo mnoho sokolů do armády. V sokolských jednotách zůstali jen starší muži, ženy, dorostenci a žáci. Ústředí ČOS si uvědomovalo, že za podporu monarchii nepřátelským Jihoslovanům se Sokol dostane do hledáčku rakouských úřadů. Svoji loajalitu Rakousku-Uhersku se snažil dát najevo zapůjčením sokoloven pro vojenské lazarety Válečnému pomocnému komitétu, pečováním dámského odboru o raněné vojáky v lazaretech a přípravou mládeže pro vojenskou službu. I když došlo 24. listopadu 1915 z výnosu rakousko-uherského c. k. ministerstva vnitra  k rozpuštění sokolského ústředí ČOS, činnost sokolských jednot jako samostatných právních subjektů pokračovala. Ostražitost monarchie vůči Sokolům se brzy ukázala jako opodstatněná. 

V okamžiku zahájení válečných operací se na území Dohodových mocností nacházely desetitisíce Čechů a Slováků. Část z nich byla přesvědčena, že vítězná válka proti Rakousko-Uhersku a Německu bude zároveň počátkem samostatnosti jejich národa. To vedlo k prvním pokusům o vytváření samostatných českých respektive československých jednotek. Ústřední roli ve snaze o vznik české vojenské jednotky sehráli členové pařížského Sokola. Jednotka, která byla součástí Cizinecké legie, vstoupila do historie jako Compagnie Nazdar – rota Nazdar. Její název vznikl ze sokolského pozdravu "nazdar". Rota, v níž působil i František Kupka, vybojovala 9. května 1915 památnou bitvu u Arrasu. Ve stejné době jako ve Francii se aktivovali i čeští krajané v Rusku. První jednotkou se stala Česká družina. I v jejích řadách působilo mnoho sokolů. Právě v sokolském duchu bylo v České družině zavedeno tykání, oslovování "bratře" a pozdrav "nazdar". Do konce války dosáhly československé legie v Rusku, ve Francii a v Itálii počtu téměř sto tisíc mužů. 

Význam sokolů pro vznik republiky ocenil i prezident T. G. Masaryk:
"Bez sokolů by nebyly legie, bez legií by nebylo Československo."

Sokolský odboj

Po dvaceti letech existence Československé republiky přišel rok 1938. V atmosféře plné nejistoty, strachu o osud republiky i odhodlání ji bránit vrcholily přípravy X. všesokolského sletu. Nejpůsobivějším okamžikem sletu – a možná celé historie sokolského hnutí – se stala sletová skladba Přísaha republice, které se účastnilo na 30 tisíc sokolů. Zářijová Mnichovská dohoda a okupace českých zemí v březnu 1939 ale rozmetaly veškeré naděje. Sokolové se od prvních dnů Protektorátu Čechy a Morava zapojili do činnosti prakticky všech odbojových organizací. Vytvořili ale i vlastní organizaci Obec sokolská v odboji. V čele odbojové sítě, která se od ústředí odvíjela přes župy až do místních jednot, stáli čelní činovníci sokolské obce, především náčelník Augustin Pechlát. Taková síť bohužel nezůstala před gestapem dlouho utajena. V dubnu 1941 nařídil K. H. Frank, aby byla zastavena činnost Sokola. To byl ale pouze první krok ve snaze o eliminaci sokolského odboje. Reinhard Heydrich rozpoutal ihned po svém nástupu do funkce zastupujícího říšského protektora v září 1941 krvavé represe proti českému odboji. Padl jim za oběť i Augustin Pechlát. V noci ze 7. na 8. října 1941 byla zahájena "Akce Sokol", při které byli systematicky zatýkáni členové vedení sokolské obce, žup i funkcionáři sokolských jednot. Celkem bylo postiženo asi 1 500 sokolů. Většina z nich byla transportována přes Malou pevnost v Terezíně do koncentračního tábora v Osvětimi. Ještě během vlny zatýkání, 8. října 1941, podepsal Reinhard Heydrich úřední výměr o rozpuštění České obce sokolské. Hlavním argumentem byla skutečnost, že organizační aparát Sokola sloužil v masovém měřítku odbojovému hnutí.

Nejvýznamnějším skutkem sokolského odboje se stala spolupráce při atentátu na Reinharda Heydricha. Sokolští odbojáři pojali atentát velmi osobně – jako krevní mstu nikoliv pouze za popraveného náčelníka Pechláta, ale především za mrtvé z "Akce Sokol". Bez doslova sebevražedné pomoci sokolů by se atentát nemohl nikdy uskutečnit.

Sokolský hrdnina, odbojář František Pecháček vyjádřil pocity mnohých sokolů ve svých posledních slovech, pronesených ke spoluvězňům před popravou: „Sbohem, bratři, vím, že jdu na smrt, ale nebojím se jí. Statečný muž umře jednou, jen zbabělci umírají stokrát. Umřu s klidem, protože vím, že naše oběti nebyly marné.“

Sokolové se zapojili do bojů druhé světové války na všech frontách. Porážka nacistického Německa pro ně byla nejen cestou k osvobození, ale i k uchování tradičních sokolských ideálů. Když byla v dubnu 1940 v Paříži založena Sokolská župa Zahraniční, přivítal její vznik náčelník československé vojenské správy generál Sergěj Ingr slovy: „Tak jako vždy, kdy národ náš potřeboval pomoci sokolského bratrstva, tak i nyní spoléhá na všechna věrná československá srdce, že se ozvou, když Vlast zavolala. Jsem rád, že opět mohu zařaditi naše Sokolstvo mezi nejvěrnější.“

Celkové ztráty ČOS z let 1939 až 1945 byly po válce zpracovány na podkladě odpovědí z 80 % sokolských jednot Čech a Moravy. Vězněno bylo 11 611 členů obce sokolské. 1 212 sokolů a sokolek nacisté popravili, v koncentračních táborech a věznicích zemřelo dalších 2 176. Z řad dorostenců a dorostenek nepřežilo válku 124 osob. V českém povstání padlo 654 sokolů.  

Po skončení druhé světové války byla sokolská organizace těžce oslabena. Mnoho vedoucích pracovníků zahynulo, přesto došlo krátce po osvobození ke spontánní obnově činnosti. Sokol byl chápán jako organizace tvořící pevnou oporu demokracie a jako protiváha sílící komunistické moci. Po válce prudce vzrostl počet jeho členů. Na konci roku 1947 působilo v 52 župách 3 686 jednot a poboček s více než milionem členů. Na vyhrocenou politickou situaci roku 1948 sokolské vedení ale zareagovalo až v okamžiku, kdy byl mocenský boj už prakticky rozhodnut. Komunisté neponechali nic náhodě a okamžitě po únoru začali ustavovat tzv. akční výbory, jejichž prostřednictvím měla být provedena „očista od reakčních živlů“. V atmosféře vrcholících příprav na XI. všesokolský slet přicházela pro demokraticky smýšlející sokoly rána za ranou. 

Konec Sokola

Slet v roce 1948 byl vůbec největším v celé historii Sokola. Stal se obrovským vyjádřením podpory demokracii a prezidentu Benešovi. Současně sokolové demonstrovali nesouhlas s nastupující komunistickou diktaturou. Slet zahájilo 18. června 1948 cvičení sokolského žactva, které dalo spontánním voláním „ať žije prezident Beneš“ najevo své přesvědčení. Cvičenci provolávali jména Edvarda Beneše a T. G. Masaryka a ostentativně ignorovali Klementa Gottwalda. Celá akce byla pod kontrolou komunistických bezpečnostních sil, které již v průběhu sletu zatkly na dvě stovky nejaktivnějších sokolů. Velká obava panovala z průběhu slavnostního průvodu Prahou. Sokolové v průvodu jednoznačně demonstrovali svůj odpor proti nastupující diktatuře. Provolávaná hesla glosovala nepřítomnost manželů Benešových na sletu, zdůrazňovala oddanost sokolů odkazu Masaryka a Beneše atd. Svůj vztah ke komunistům dávali sokolové najevo bez zbytečných hrubostí, ale zcela jasně: „Nikdo nesmí diktovat, koho máme milovat“. Kolem tribuny s představiteli státu a KSČ prošli sokolové mlčky s odvrácenými hlavami.

Jasně vyjádřený postoj většiny členů Sokola vůči novému režimu utvrdil vedení KSČ v přesvědčení, že Sokol a celou sjednocenou tělovýchovu je potřeba zbavit všech, kteří neprokáží poslušnost „lidově demokratickému zřízení“. Sokol měl být proto plně podřízen komunistickému vedení. V rámci očisty z něj bylo vyloučeno více než 11 000 lidí, přes 1 500 činovníků bylo zbaveno funkcí a počet členů se výrazně snížil. Přijetí zákona O organizaci tělesné výchovy a sportu v prosinci 1952 znamenalo zrušení jednotné organizace Sokol. Sokolská organizace přestala po 90 letech existovat. Fotografie sokolů se po pouhých třech letech opět staly běžnou součástí vyšetřovacích spisů. Změnila se jen jejich hlavička, na níž gestapo nahradila StB.  

Sokol a jeho ideály ale přesto žily dál. Řada sokolů, kteří pokračovali ve cvičení po únoru 1948, se snažila udržet kontinuitu sokolského hnutí. Tisíce sokolů ale, obdobně jako v roce 1939, emigrovaly a zapojily se do zahraničních sokolských jednot po celém světě. Sokolové dokázali po 40 let uchovat odkaz zakladatelů hnutí a předat ho dalším generacím.