„Narodila jsem se 7. ledna 1925 v Třešti jako Jindřiška Koudelková. Už jako malou holku mě a moje dvě sestry maminka pravidelně vodila do Sokola. Později, když už jsme byly dorosteneckého věku, jsme hrály dokonce českou házenou. Jako členky sokolské samosprávy jsme s radostí hrávaly pro děti i loutkové divadlo. Společenský život v Sokole v době první republiky nelze srovnávat s tím dnešním. Pohyb a sportování to byl náš každodenní život. Třeba jsme jezdívali na kolech, kdy ale v té době jen málokdo měl kolo pořádné, kdy jsme si kola půjčovali a vozili se navzájem na rámu. Jezdili jsme často k rybníku u obce Růžená, kde jsme stavěli sokolskou chatu a cestou domů jsme pak v Čenkově ještě sehráli zápas v odbíjené proti místní mládeži. Vzpomínám si také, jak jsme jezdívali na ozdobených žebřiňácích na veřejná cvičení a sokolská vystoupení nebo jak jsme my, sokolská mládež, společně a často drhli podlahu v naší tělocvičně.

V roce 1938 se několik cvičitelů z ČOS zúčastnilo v naší tělocvičně školení mladého členstva. Bohužel, byla jsem tehdy jedinou z mladých žen. Proto mě doporučili, abych se připravovala k sokolským soutěžím. Průběh okupace ale udělal všemu konec. Pak jsem čtyři roky jezdila z Třeště do Telče do tamního gymnázia. Když přišel 5. květen 1945 byla Třešť mezi čtyřmi centry tehdejšího aktivního hnutí v republice a tak  po vzoru Prahy povstala i Třešť. V závěru války jsme pak byli účastníky čtyř krutých dnů. Společný hrob s devadesáti oběťmi byl toho svědkem. Mezi nimi byl i můj spolužák z gymnázia. 

Po osvobození jsem se hlásila na vysokou školu. Chtěla jsem studovat tělesnou výchovu. Po přijímací zkoušce jsem se zapsala do českého vzdělávacího kurzu pro učitelství tělovýchovy na středních školách a zároveň na filosofickou fakultu v Praze. Bydlela jsem ve "staré kolejce" v Dejvicích, kde jsem také chodila do Sokola. Pamatuji se, že jsme tady tenkrát hrávaly především míčové hry, hlavně národní házenou a v ní jsme se dostaly až na 1. místo v přeboru Čech". 

A dále Jindřiška vyprávěla: „V roce 1948 se konaly tzv. studijní prověrky. Na filosofii byla tenkrát jednou členkou prověrek jistá jihlavská házenkářka, se kterou jsme stále soupeřily. A ta se tehdy ke mně vyjádřila: „Koudelková - studium, ne." Já jsem už ale měla podanou přihlášku k 1. státní zkoušce z tělesné výchovy. Proti jejímu verdiktu jsem se tehdy úspěšně odvolala a pak jsem mohla pokračovat s podmínkou, že nebudu v žádném případě učit. V indexu jsem měla napsáno: "Prověřena pod podmínkou, že bude studovat jen tělesnou výchovu" a "Povoleno studovat na filosofii". V roce 1949 jsem pak složila 2. státní zkoušku z tělesné výchovy, český jazyk jsem si doplnila až v roce 1967 na Pedagogické fakultě v Hradci Králové. Po celý sokolský život jsem pracovala jako cvičitelka žákyň i dospělých, připravovala jsem a spolupracovala při všesokolských sletech."

V roce 2000 Jindřiška obdržela za významný podíl na uskutečnění XIII. všesokolského sletu pamětní sletovou medaili. V roce 2003 pak stříbrnou medaili jako uznání za obětavou činnost ve prospěch sokolského hnutí a v roce 2006 Pamětní list za spolupráci při přípravě XIV. všesokolského sletu. 

V roce 2014 získala Pamětní list Českého olympijského výboru jako ocenění své dlouholeté cvičitelské a trenérské práce a v roce 2015 jí pak starosta Sokolské župy Orlické předal Pamětní list u příležitosti jejího významného životního jubilea (90) a za dlouhodobou sokolskou činnost. 

A v roce 2019 jí pak bylo náčelnictvem ČOS uděleno čestné členství v Ústředním cvičitelském sboru seniorek, ve kterém byla po řadu let aktivně zapojena.

Jindřiška byla velmi vzdělaná a pracovitá, milovala pohyb a hudbu. Byla sokolským a sportovním tahounem až do své „devadesátky“. Pro nás později narozené byla celoživotním vzorem nejen cvičitelky, ale i starostlivé maminky, normální ženy, která se ráda setkává s lidmi, kteří mají rádi život, pohyb a aktivitu, kteří mají sport jako životní potřebu.

Nacvičovala sletové skladby a skládala skladby pro místní tělocvičná vystoupení a akademie. Činná byla až do svých 95 let. Rozdávala bezelstně a s radostí své znalosti a dovednosti, uměla tvořit samostatné skladby a dovedla vždy vše perfektně nacvičit. Zemřela po krátké nemoci v požehnaném věku 98 let.

Ano, byla to osobnost, která nám schází a po které se nám stýská.

Čest její památce!

Autor: Cvičitelský sbor sokolské všestrannosti, T. J. Sokol Pražské Předměstí, Hradec Králové