Jak vnímáš ocenění, které jsi získala v anketě Sokol roku 2021?

Překvapilo mě to a moc potěšilo, i když by si to samozřejmě zasloužila spousta dalších lidí. Ale asi na mě bylo odněkud víc vidět. V Sokole působím jako cvičitelka i jako náčelnice a musím přiznat, že největší radost mi dělá ta cvičitelská práce s předškoláky v naší tělocvičně. A zároveň jsem si v ní i nejjistější.

Předloni se cvičitelem roku stal Martin Matura, dnes předseda písecké všestrannosti. Člověka hned napadne ono známé rčení: „Zřejmě slušnej oddíl…"

Beru to moje ocenění i jako ohodnocení práce nás všech, že si někdo všiml, co všechno v Písku děláme. V naší jednotě jsem vyrostla a je pro mě normální, že všichni ve všestrannosti hodně pracujeme a děláme pro Sokol, co můžeme. Myslela jsem si, že takové zázemí vytvářejí jednoty všude, ale časem jsem zjistila, že to tak není. V některých jednotách všestrannost dokonce vůbec není, natož aby měla takový silný tým, jaký máme my. A proč to neříct, asi jsme opravdu dobří (smích).

Jak ses dostala do Sokola?

Spolu s mými sourozenci mě do něj odvedla maminka. V době, kdy se Sokol obnovoval, jsem chodila do první třídy. Mám tři mladší sourozence a motivací maminky bylo, aby nás dala někam, kde bychom se nejen vyřádili a zacvičili si, ale zároveň se i potkávali se stejně starými kamarády. Pravidelně jsem chodila cvičit až do nástupu na vysokou školu. Pak jsem do Písku jezdila klasicky jen na víkendy, ale i tak jsem udržela kontakt. Čtvrteční cvičení holek jsem nestíhala, proto jsem chodila v pátek třeba s kluky na fotbal.

Máš mezi sokoly nějaký vzor? Kdo je podle Tebe největší sokol?

Vzorem je mi každý, kdo pro Sokol žije a s radostí pracuje. I třeba naše babi Irenka. A velmi inspirativní ženou je pro mne Marie Provazníková. Nejdřív mě zaujalo, že jsme narozené ve stejný den a ona byla taky nejstarší ze čtyř sourozenců. A čím víc jsem se o ni zajímala, tím víc mě fascinovala její neúnavná a obětavá práce pro Sokol. Hlavně její zásluha na zrovnoprávnění cvičení žen a mužů. Všichni víme, že Sokol byl původně mužský spolek. Jeden z mých kolegů náčelníků občas žertuje, že Tyrš udělal chybu, když cvičení ženám povolil. Dobře, zasmějeme se, ale pak se mi několikrát stalo, že spolu jako náčelníci jedeme někam na sokolskou akci, bratři se tam mezi sebou pozdraví a mne přehlédnou jako krajinu. Nechápu to, mrzí mě to a doufám, že většina to tak nemá.

Pravidelně se účastníte celorepublikových sokolských projektů. Který Tě nejvíc baví?

Zapojujeme se do projektu Sokol spolu v pohybu. A za chvíli bude Noc sokoloven, které se účastníme pravidelně. Ta je skvělá v tom, že nejde jen o sport, i když si děti mohou vyzkoušet nářadí, ke kterému by se jinak nedostaly, jako třeba bradla. Sokolovnou vždy provází krojovaný sokol a návštěvníci se dozvědí něco o historii Sokola i Písku. Za sokolovnou opékáme buřty, je tam možnost přespání. Je fajn, že přijde i veřejnost. Každoročně zveme i zástupce města.

Často se na to ptám, proto se zeptám i Tebe. Jak bys nalákala děti do Sokola?

My vlastně nemáme problém někoho do Sokola nalákat. Pro malé děti, nebo pro jejich rodiče, je Sokol jasná volba. Děti se u nás setkají se spoustou nářadí a pomůcek, určitě tomu pomáhá i projekt Se Sokolem do života. Problémem tedy není děti do Sokola nalákat, ale udržet je v něm. Odcházejí hlavně kluci, kteří se pak začínají specializovat na hokej, na fotbal. Děti ve věku od 12 do 14 let už mají někde svůj sport a je těžké je přimět, aby toho nechali a přišli do Sokola. A přitom Sokol je výborný doplněk k výkonnostnímu sportu. Kdyby k nám chodili dál, třeba jen jednou týdně, určitě by jim to pomohlo vyrovnat jednostrannou zátěž. Myslím, že se ale dají zlákat na skvělou partu, na společné akce a zážitky jiného druhu, než je jen sport.

Celý rozhovor si můžete přečíst v červnovém čísle časopisu Sokol. Předplatné a archiv starších čísel najdete ZDE. 

Text: Jana Horká