Šibřinky jsou tradiční součástí společenského života českých obcí - první se konaly již v 19. století! Na popularitě nic neztratily - každoročně sokolské jednoty uspořádají od ledna do konce března několik set plesů, maškarních bálů, masopustů či tancovaček.
Přijďte na šibřinky ve vaší obci i vy. Zatancujete si, užijete společenského života, poznáte místní sokolovnu a také se zapojíte do tradice, která sahá až do dob českého národního obrození. Šibřinky už sice nemají  tehdejší apel boje za českou věc, význam pro budování místní komunity jim ale zůstal!

Myšlenku na uspořádání velkého maškarního plesu Jindřich Fügner pojal po obrovském úspěchu předchozích společenských akcí – tanečních zábav, plesů a různých společenských setkání. Podle Památníku Sokola Pražského z roku 1883 bylo Fügnerovým přáním, aby „členové Sokola i mimo cvičiště se scházeli, blíže se poznali a takto přátelským svazkem k sobě přilnuli“. A jelikož chtěl, aby Sokol vystoupil s něčím novým a původním, zvolil pro ples, na radu Miroslava Tyrše, za název polozapomenuté slovo šibřinky, které Tyrš našel v Jungmannově slovníku s významem "frašky, šašky, žerty".

První šibřinky uspořádal Sokol Pražský už v roce 1865, velmi rychle je následovaly akce v dalších sokolských jednotách a ty se staly nedílnou součástí společenského dění v českých obcích. Vždy měly nejen význam společenský, ale stejně jako řada dalších společenských událostí, pořádaných vlasteneckými spolky, byly i významným počinem českého obrození. Na plesech se mluvilo jen česky, česky byly tištěny i plakáty, pozvánky a jídelní lístky, taneční pořádky obsahovaly i vlastenecké verše českých básníků a utvrzovalo se národní uvědomění. Šibřinky také měly vždy jedno téma, jímž se řídilo nejen oblečení návštěvníků, ale i motivy pozvánek, výzdoby nebo speciálně vyráběných kulis. Jejich autory bývali vynikající výtvarníci své doby.

 „Tyto české maškarní plesy sokolské měly od svého počátku nesmírnou, přímo kouzelnou přitažlivost. I jinak už bylo tehdy plesů dost, ale pověst o veselém reji šibřinkovém brzy tak se rozšířila, že kdekdo chtěl jich být účasten,“ napsal ve svých vzpomínkách spisovatel Ignát Herrmann s tím, že na pražské šibřinky jezdili ve velkém počtu i venkovští zámožní statkáři, lesníci, úředníci z panství a továrníci se svými manželkami a dcerami.